GHG Protocol (Greenhouse Gas Protocol) je nejpoužívanější standard pro výpočet a vykazování emisí skleníkových plynů organizace. Člení je na tři oblasti (Scope): Scope 1 přímé emise, Scope 2 nepřímé emise z nakoupené energie a Scope 3 ostatní emise v hodnotovém řetězci.
Scope 1, 2 a 3
- Scope 1: přímé emise ze zdrojů, které organizace vlastní nebo řídí, například spalování zemního plynu v kotlích a pecích nebo vlastní vozidla.
- Scope 2: nepřímé emise z nakoupené elektřiny, páry, tepla a chlazení. Vykazují se dvěma způsoby: location-based (podle průměrného emisního faktoru sítě) a market-based (podle faktoru konkrétního dodavatele nebo smlouvy).
- Scope 3: ostatní nepřímé emise v hodnotovém řetězci, standard je člení do 15 kategorií (například nakoupené zboží a služby, doprava, odpad, služební cesty).
Jak se emise počítají
Základem je aktivitní údaj (například spotřeba plynu v MWh) vynásobený emisním faktorem. Výsledek se vyjadřuje v tunách CO₂e. Faktory je nutné brát z ověřených zdrojů a evidovat, odkud pocházejí. Platforma Energy Infra Scan počítá Scope 1 a 2 (location-based i market-based) a umožňuje evidovat vybrané kategorie Scope 3. Výpočty se ukládají jako snapshoty, které lze schválit.
Příklad z výroby
Lakovna spaluje zemní plyn v sušárně (Scope 1), závod nakupuje elektřinu (Scope 2) a nakupuje ocelové polotovary (Scope 3, kategorie nakoupené zboží). Největší část stopy výrobního podniku bývá často právě ve Scope 2 a 3, proto je důležité, aby šlo čísla zpětně dohledat.
Časté dotazy
Musí malý podnik vykazovat uhlíkovou stopu?
Povinnost závisí na velikosti a legislativě. Zákazníci a banky ji ale často vyžadují i od menších dodavatelů. Pro ně je určen dobrovolný standard VSME.
Co je rozdíl mezi location-based a market-based?
Location-based používá průměrný emisní faktor sítě v dané zemi, market-based faktor, který vychází z konkrétní smlouvy nebo dodavatele energie.